Taková kanonáda nesměšné trapnosti, kterou jsem viděl v La Fabrice, může potěšit snad jen toho, komu nenávist k Zemanovi a politice vůbec zatemňuje mozek. Ne že by takových bylo málo, ale v divadle bych je nečekal.
Jediným pozitivem představení je, že ansámbl obšťastňuje publikum svojí vulgární prvoplánovou klauniádou pouhou hodinu. I když - uvědomíme-li si, že nás tahle bžunda stála 350 korun, jeví se i taková dobrá zpráva v jiném světle. Bohužel sál v La Fabrice neposkytuje šanci na nenápadný, úlevný ústup v průběhu představení. Museli byste jít přes jeviště a diváctvo by vás jistě pokládalo za prchající Zemanovce, které hluboko zasáhl osten vybroušeného humoru. Kdoví, jestli byste se proti vlastní vůli nestali aktéry představení. Herci ostrými špílci nešetří.
Ostatně publikum. Hra je asi stvořena pro totálně nasrané občany, kteří nenávidí politickou reprezentaci (včetně nových vítězů posledních voleb). Z nich je třeba vytřídit jen ty, kterým zloba srazila laťku vkusu kamsi do kulturního suterénu. Autoři pracují stejnými prostředky jako ti, do kterých se strefují. pokud jste si udělali představu o politické satiře podle předválečných V+W, pak vás Miloš Ubu zavede vpravdě do jiného světa.
Napíšu-li, že vtípky a hlášky, které na sebe navazují bez ambice vytvářet jakýs-takýs příběh, jsou tupě doslovné (tedy nevtipné), poskytuji autorům velmi milosrdné hodnocení. O jaký typ veselosti půjde, naznačuje už scénografie. Jeviště zaplňují záchodové mísy okrášlené tu květinou, tu mikrofonem, onde státní vlajkou. Tam zase z mísy čouhají ruce a jinde je mísa umělecky podělaná ze všech stran. Vidět v této hajzlijádě návaznost na duchampovská ready-made může jen pošahaný estét (přesto se v jedné recenzi takový názor mihne). Paralela s politickou žumpou je naopak nezpochybnitelná a k opravdovému gesamstkunstwerku snad chybí jen rozprašování nějaké smrduté esence.
Dojde samozřejmě i na hudbu (jaká by to byla legrace bez písniček, že?). Kotvald, Hložek, Nagy, Gott a Kubišová – tady mne režisér přeci jen mile překvapil. Vynechal Michala Davida.
Když už přijmete skutečnost, že budete svědky upachtěné vulgární záchodové taškařice (asi to není pro mne, ale tak to nějak holt vydržím), zasáhne vás na konci smrtelná rána - pokus dodat tomuto blábolu zdání závažnosti. To když herci opustí scénu povykujíce jeden přes druhého „Mně je to jedno“ a před diváky osiří hlavní hrdina. Náhle zvážní a po gogolovsku do publika vrhne „A vám?“ Tma, potlesk. Ve vzduchu zůstává viset POSELSTVÍ. No to si snad (konečně) dělaj prdel.
Kdysi se mi dostalo do ruky číslo prvorepublikového satirického časopisu Šejdrem. Na titulní straně byl vyveden (nepříliš zdařile) prezident T.G.M. ana sedí na nočníku a prdí (znázorněno komiksovou bublinou). Koukal jsem na to a říkal si – tomuhle se lidé opravdu smáli? Asi byla jiná doba. V La Fabrice bylo vyprodáno a publikum se podle všeho bavilo. Staré dobré časy se vrací.