V sobotu 1. března jsem si splnil přání. Nemohu napsat, že jsem si splnil dávný sen. To by byla lež. Viděl jsem Yvettu Simonovou. Palác Akropolis je místem, kde už jsem slyšel všelicos, ba sám jsem v něm vystupoval, ale tohle bylo z jiného těsta. Odpoledne, zdarma, s limonádou a koláčky pro starší žižkovské občany. Na dvoják Josefa Zímy a Yvetty Simonové jich dorazila odhadem stovka.
Ne, nebyl to můj dávný sen, vidět na pódiu Yvettu Simonovou. Mám v živé paměti ještě černobílé televizní estrády, kde s orchestrem Karla Vlacha zpívali zpěváci, které jsem v době jazzrocku, hard rocku a art rocku pokládal za vrchol úpadku socialistické populární kultury. Simonová, Chladil, Hála… tragédi! Thymolínoví blazeovaní seladoni otevírající ústa na playback. Se servilně televizním úsměvem plešatého Vlacha za zády. No fuj! Jestli jsem se v něčem shodoval v názoru se svým dědečkem, hudebním skladatelem vážné hudby, dirigentem a pedagogem, tak to byl odpor k této hudební produkci. Ovšem musím podotknout, že na hodnocení Led Zeppelin jsme se neshodli.
A pak se to začalo měnit. Délka vlasů a míra rozevlátosti interpreta přestávaly hrát v hodnocení dominantní roli. Porevoluční uvolnění odstranilo Simonové a Hály z éteru a nastoupili poctiví, autentiční rockeři. Naši miláčci. Kouzlo zakázaného ovoce se vytratilo a střízlivý pohled odhalil poklesky leckdy zcela zásadní. Rádia začala chrlit syntetickou popinu a retro normalizačních osmdesátek proměnilo zvukovou kulisu naší doby v kaši bez chutě a bez zápachu. A do toho se občas v pořadu pro přestárlé ozvala z radia nějaká ta Simonová. Jiný svět. Starožitnost, která pozbyla svého někdejšího účelu, ale dosud udivuje svoji dokonalostí a provedením. Fantastická výslovnost (takovou nemá nikdo!), bezchybná intonace, výraz – pravda trochu naivní, ale vlastně milý a v souladu s repertoárem přelomu padesátych a šedesátých let. Když zemřel Karel Hála, vynadal jsem si, že jsem ho nikdy neviděl zpívat. Tu chybu nesmím udělat podruhé, řekl jsem si při pohledu na program Akropole (kde jsem arci hledal něco jiného – koncert jazzmana Ibrahima Malloufa).
Paní Simonová přišla elegantně a vzpřímeně jako vždy: Na límec sněhobílého kalhotového kostýmu padal stejný účes jako v roce 1969, 1979, 1989 a patrně i dál, protože teď, v roce 2014 vypadá Yvetta Simonová tak, jak jsem jsi ji uchoval v paměti z o něch TV šarád. Je naprosto neuvěřitelné, že nedávno oslavila 85. narozeniny. Začala několika improvizovanými historkami, které prozradily drobné potíže s dýcháním. Nedávná srdeční operace a následný bypass se projevily. Ale jinak vše při starém.
„Poprosím o písničku“, vyzvala paní Simonová zvukaře. A já rázem pochopil, že jsem svoji příležitost opět promeškal. Playback. Rutinně zvládnutá pantomima, kterou se zpěváci své doby naučili díky Československé televizi. Ta na playbacku kvůli vlastní neschopnosti a lenosti trvala celé dekády, kdy už tento model světové televize dávno opustily (nejčastěji na přelomu 60. a 70. let). A tak jsem alespoň poslouchal nahrávku, která patrně předcházela zdravotním potížím intepretky a znovu musel uznale pokyvovat hlavou. Arogance dává mládí křídla, ale současně je ochuzuje o cennou zkušenost. Šťastný je ten, kdo na to přijde ještě včas.
Z štosu fotografií jsem si vzal Yvettu s podpisem i Josefa Zímu. Ten lidovky a hašlerovky odvedl naživo a z gruntu. Klobouk dolů. No, vždyť je taky o čtyři roky mladší, že?