O hudbě, umění a zábavě

13.11.2013 Pecky do hlavy

Hudba je tak všudypřítomná, takže nesmí rušit. Pokud by všudypřítomně rušila, zbláznili bychom se. Proto odborníci přes rádiovou hudební dramaturgii playlisty sestavují tak, aby žádná píseň nevyčnívala. Jednolitý proud hudby má posluchače udržovat v jakési příjemné náladě, aniž by je snad – chraň bůh! – strhával k soustředěnému poslechu. Ostatně drtivá většina lidí přizná, že rádio a často i hudbu obecně poslouchá jako kulisu. Podobně asi hudba působí na ty, kteří prakticky nevyndávají/nesundávají sluchatka z uší. ASI píšu proto, že k těmto nepatřím. Jednak mne odhlučnění od běžného provozu zbavuje orientace a zajímavých vjemů (neslyšel bych křik a neviděl shon, kdyby za mými zady spadl z nebe Justin Bieber), jednak kvalitu poslechu za pochodu z různých I-prdů pokládám za neuspokojivou.

Odstínění od okolního světa s peckami v uších má ale nečekané konsekvence v oblasti sociální interakce. Onehdy jsem se ztratil v Ostravě. Obloha potemněla a já se potřeboval zeptat na cestu. Problém. V ústrety mi kráčeli lidé s pohledem upřeným kamsi do dáli se sluchátky v uších. Na přechodu jsem oslovil mladíka. Nevěnoval mi ani oka mžik. Další sluchátkář. S nadějí jsem začal stíhat slečnu v parku, ale jakmile jsem spatřil dráty vedoucí do její hlavy, opět jsem zvolnil. Trvalo deset minut, než jsem narazil na člověka ochotného naslouchat bližnímu.

Asi bych měl být jako muzikant rád, že se národ věnuje poslechu hudby s takovou náruživostí. Ale stejně si myslím, že to nějak není v pořádku. Protože o hudbu tu fakt nejde.


info@marekhlavica.cz

www.zaha.cz

www.voiceandtoys.cz

www.piafawards.com

© kuks 2013 | edit

http://cs.wikipedia.org/wiki/Marek_Hlavica