Žánrový festival to nemá lehké. Puristé odklon od žánru provázejí sveřepostí a agresivintou, ostatní stylová čistota časem znudí. Když jsem před osmnáci lety zahájil jen zřídka přetržitou sérii moderování festivalu Blues Alive, měl jsem před ostatními posluchači náskok. Už jsem v Americe viděl a slyšel mnoho z těch muzikantů, o kterých jsme dříve jen snili. To, že je někdo černý a starý mne přestávalo (samo o sobě) okouzlovat. Už to nebyl nejdůležitější parametr „opravdového a správného blues“ a také stylová čistota (sterilita) sama se mi začala zajídat. A tak jsem – dnes to mohu přiznat – trpěl při čtvrté tradiční interperetaci Sweet Home Chicago během jednoho večera. Ale současně jsem měl pro vášeň publika i hudebníků pro chicagskou ortodoxii pochopení. Nebylo to tak dávno, co jsem vzýval stejné modly.
Letos tedy Šumperk poosmnácté. Dospělý! A s ním dospělo i jeho publikum. Zatímco před deseti lety pokus představit fúzi blues a hip hopu totálně vyhořel (Chris Thomas King - zaražený sál se vyprázdnil, DJ rozlomil vztekle desku a nakvašeně odešel), letos se největšího aplausu dočkala kombinace blues a beatboxu. Britské duo Heymoonshaker zbouralo sál a zastínilo všechy vrásčité bluesmany obou barev pleti. Současně ale v předsálí bouřili maldíčci se soundem ranných Led Zeppelin, nadšený ohlas vyvolal i návrátilec Michal Müller se svojí citerou a tak bych mohl pokračovat.
Když čtvrteční večer vrcholil vystoupením Druhé trávy, kladli jsme si s dramaturgem Ondřejem Bezrem otázku, jak by se asi kdysi publikum tvářilo. „Kotlikáři? …ste se posrali ne?“ Dneska se shodneme na tom, že koncert Křesťanovy družiny patřil k tomu nejlepšímu na Blues Alive 2013. Festival je v dnešní podobě dokonalým naplněním svého názvu – blues může zůstat alive, jen když bude žiznivě nasávat všechny vlivy, které ho obklopují. Puristů ubývá.