Matlání a vrzání
Je vcelku jedno, že jsem se odhodlal k tomuto příspěvku po shlédnutí retrospektivy Jana Kotíka ve Veletržním paláci. Mohl jsem to udělat už před mnoha lety. Jen jsem neměl zrovna sitzfleisch.
Dokumentaristé chválihodně mapují ateliéry moderních umělců, pojednávají o jejich díle a nechávají je hovořit. Chce se mi věřit, že především ti televezní tak činí i ze snahy přiblížit moderní umění tzv. většinovému divákovi. Tedy činí tak formou srozumitelnou i pro ty, kteří nepatří k fanatikům vystavních síní a vášnivým čtenářům kurátorských elaborátů. Těch je málo a žádný televizní program by se pro ně nevyplatilo vytvářet. Takže – platí-li, že o těch matlanicích a klikyhácích, za které by naše Jaruška dostala v první třídě z kreslení pětku a za které nějací magoři platí statisíce… Zkrátka pokud platí, že o techhle dílech tzv. moderního umění pojednávají dokumentaristé tak, aby i vobyčenskej člověk aspoň něco pochopil a třeba se na vteřinu zamyslel, tak proč proboha odpuzují potenciálního diváka hudbou?
Všimli jste si, že každý dokukent o umění od meziválečné moderny blíže k současnosti nabízí pasáže bez slovního komentáře vyplněné hudbou? Ta se z hlediska nestravitelnosti skvěle vyrovná výstřelkům konceptuálního umění? Jinou spojitost (než nesrozumitelnost, ba odpudivost) lze ostatně mezi hudebním doprovodem a záběry na výtvarné dílo ztěží najít.
Přiznám se, že už jsem viděl desítky, možná stovky podobných filmů. Ale k lásce k hudbě typu „břink – vrz – tradá- šudlimudli – skříp“ mne to nepřivedlo. Skladatelé takové hudby jsou v podstatě ve stejném postavení jako výtvarníci. Jen jim autor dokumentu neposkytne ten dvacetiminutový luxus svou práci obhájit. Ale co – hůř na tom jsou! Protože i ono abstraktní umění našlo svoje uplatnění v užité grafice, v architektuře, takže ho je člověk obecný po těch sto letech schopen vzít na milost (jen mi to proboha nevěšte doma na zeď!). Ale soudobá vážná hudba stavící na boření romantických klišé, barokního patosu, plytkosti pop-music? Takové hudební „proti všem“ slyšíte jen na řídkých seancích vyznavačů této jinakosti (za každou cenu?).
A tak bych měl takovou prosbu – nemohli byste, milí dokumentaristé, ty krásné filmy o moderním uměním doprovodit něčím libozvučnějším? Jsem přesvědčen, že většina malířů a sochařů by nebyla proti. Často hovoří o své inspiraci hudbou. Ale nikdy to není právě tato. A možná by před obrazovkami vydrželo o něco více diváků. Ve Veletržním paláci jsem sledoval Kotíkův medailo sám. Vrz-skříp-bong.