Myslete si o mne, co chcete, ale je to tak. Vypral jsem svůj nový Samsung Galaxy S4 Mini na program 30 stupňů s namáčením. Zjistil jsem to až ve chvíli, kdy už telefon visel v kapse kabátu na sušáku. Pohaslý, ztichlý, skrz-naskrz propláchnutý. Dva dny jsem ho sušil na topení, než jsem se odhodlal ho spustit. A vida! Naskočil! Ale tak nějak po svém. Displej hýří barvami vrcholné psychedelie, některé funkce se nedají spustit. Jiné se spouštějí samovolně z neznámých důvodů. Ale telefon telefonuje, smskuje, emailuje a data jsou na svém místě.
Rozhodl jsem se vrátit tomuto zázraku techniky jeho někdejší schopnosti a vyrazil do značkového servisu. Slečna na přepážce měla pochopení – rukou ji patrně prošly již stovky utonulých mobilů.
„Můžeme to poslat na oxidaci. To je za dvanáct set. Buď to pomůže a nebo potom diagnostika za dvě stě,“ vychrlila kulometným tempem.
„A nebyla by lepší nejdříve ta diagnostika? Abychom věděli, co je špatně, a teprve pak případně přijde na řadu ta…antioxidace,“ navrhl jsem dle svého soudu logický postup.
„Antioxidace!“ vybuchla smíchem zkušenější kolegyně u vedlejší přepážky. Hlavou mi proběhla směska empirie a školních znalostí: nechráněný kov vystavený vlhkosti je náchylný k oxidaci. Oxidací se na něm vytvoří korozivní povlak, ten pak může izolovat nežádoucím způsobem kontakty. Oxidace je tedy v tomto případě destruktivní jev a nápravou by měl být pravý opak – odstranění oxidace – tedy jakási antioxidace. Dobrá - přesněji deoxidace.
„Antioxidace!“ nebyla k utišení paní. Pak se ke mne důverně nahnula:
„Oxidace! To je něco jako odrezavění,“ pravila polohlasem tónem, kterým mi sdělovala, že zkušený profesionál si dokáže poradit i s blbem, jako jsem já, a ještě umí být diskrétní, aby moje tupost nebyla příčinou posměchu důvtipnějších zákazníků ve frontě za mnou. Už už jsem se nadechoval k oponentuře, ale včas jsem zmlkl. Bylo by to stejně pošetilé jako zdůrazňovat číšníkovi, který přes rameno houkne do kuchyně: "Jednou příroda rýže!", že z celé širé přírody mám zájem jen o ten na přírodno upravený kuřecí plátek. V nějakých metodických materiálech servisu je jistě vzorně napsáno, že kýžený úkon je odstraněním následků oxidace. Ale v interním žargonu se tomu prostě říká oxidace a nikdo už neví vlastně proč. A tak jsem přenechal paní pocit mentální nadřazenosti a vrátil se k diagnostice.
„No, to je jedno. Prostě, nejdříve ta diagnostika a pak nějaký zákrok, ne?“
„To ne. Můžeme udělat tu oxidaci za dvanáct set, a když to nepomůže, tak zaplatíte jen dvě stě za diagnostiku.“
„Takže tomu nezdařenému pokusu o opravu říkáte diagnostika?“
„Přesně tak. Za dvě stě,“ pravila ta mladá slečna, které jistojistě dosud nic závažného nediagnostikovali.
Takže neúspěch, zmařené úsilí, zbytečná práce, prohra, lichá snaha, debakl – tomu se teď říká diagnostika. Nejspíše proto, aby se přímočaře uvažující klient nebouřil: Za co mám platit dvě stovky, když ta vaše oxidace byla na houby? Inu za diagnostiku. Za takovou složitou věc je to ještě krásná cena! Nerozumíš? Tak neoxiduj a padej. Další!