O komunikaci a společnosti

20.11.2013 Kofola je v krizi. Hurá!

Aspoň to píše deník E15. Nádherný Fénix, který povstal z popela socialistické značky, zamíříl prudce k zemi. Kolegové z Nokie nebo kapitání hudebního průmyslu, kterému poklesly příjmy na méně než třetinu oproti období před deseti lety, by asi nesouhlasili. Krize vypadá jinak. Pravda je taková, že odbyt Kofole poklesl o 2% a EBITDA o 8%.

Máme my to Češi v mediích takou zvláštní vlastnost – slavit silnými slovy i drobné neúspěchy, nimrat se v nich a zveličovat je, dokud nepřesvědčíme naše okolí, že jsme fakt chátra bez budoucnosti. Všimněte si, s jakou lačností se meédia věnují zprávám o tom, že jsme v něčem nejhorší, téměř nejhorší nebo alespoň na chvostu a nebo horší než (doplňte si jméno libovolné africké země, o které sice zbla nevíte, zato jste si jisti, že tam je to ale fakt úplně v prdeli). Jak málo se věnuje zprávě o tom, že jsme pátí z dvacítky (to už spíše patnáctí odzadu). A když už jsme přeci jen v něčem na špici, neodpustí si média v zájmu tvz. vyrovnaného zpravodajství zdůraznit, že jsou ale oblasti, kde jsme na tom naopak úplně špatně, hrozně, nejhůř. Totiž, to bychom mohli – nedej bůh! – takhle někoho za něco i nepřímo pochválit! Taková privilej je ale vyhrazena toliko vzpurným intelektuálům, ublíženým a poníženým z řad prostého lidu a laskavým bavičům. Rozhodně ne těm, kteří o něčem rozhodují.

Zajímalo by mne, zda v Kofole také hovoří rovnou o krizi. Nedivil bych se, kdyby ano. Sám z vlastní zkušenosti vím, že drobné problémy se ve firmách nazývají hlasitě a často krizí. Zato když krize přijde, jsou všichni zticha. Ostatně podle toho právě krizi krásně poznáte. Vzpomínám si na ilustrativní příhodu z banky, kdy po řadě „krizí“ řešených schůzích na nejvyšší úrovni, zaklepaly na dveře mé kanceláře jednoho dopoledne dvě plaché úřednice, které jsem neznal. Že prý mne jdou jako manažera komunikace a tiskového mluvčího jenom upozornit na takovou věc. Před bankou maskovaní ozbrojenci přepadli dodávku a ukradli 150 miliónů, nejvíce v historii loupeží tohoto druhu. Peníze už formálně převzala přepravní firma, ale přeci jen, stalo se to pár metrů od banky, tak jen abyste věděl. Jo a volali z televize, že sem jedou. Tak nashledanou.

Ten den jsem nepotkal v bance jediného top mamažera, který by měl potřebu tenhle problém řešit. Až na druhý den. S nasazením, které zdaleka neodpovídalo espritu při posuzování dárkových předmětů. Vzhledem k tomu, že jedna z vyšetřovacích verzí předpokládala, že loupež byla komplotem zaměstnanců s členy přepravní agentury, bych očekával více vzrušení.

Co se týče označení slova krize pro banální patálii nebo problém v korporátním prostředí, vysvětlení znám. Vyřešit banální problém umí kdekdo. Vyřešit krizi málokdo. A tak se ujišťovači v krizi vzájemně podporují ve své klamné výjimečnosti a nepostradatelnosti.

Proč ale česká média shledávají tolik potešení v tupení národa – tedy vlastních četnářů, diváků a posluchačů? Co jim za to tento národ frustrátů poskytuje? Vábí nás nějak tahle zvrácená hra, zesiluje pozornost a loajalitu k danému médiu? Měří to někdo? A jsem snad jediný, komu to bytostně vadí?


info@marekhlavica.cz

www.zaha.cz

www.voiceandtoys.cz

www.piafawards.com

© kuks 2013 | edit

http://cs.wikipedia.org/wiki/Marek_Hlavica