Do českého jazyka pronikají cízí výrazy. Je tomu tak odjakživa a proti vůli strážců jazykové čistoty, kteří volají k odpovědnosti Ústav pro jazyk český, aby nějakou encyklikou jednou provždy takovou nehoráznost zakázal. V hořekování na úpadkem mateřštiny ale zaniká skutečnost, že některé výrazy zase mizí. Jazyk je vezme do úst, smáčí zub a pysk a po jazyku poválí a pak je vyplivne jako nechutné. Příkladem takového výrazu může být slovo NEGOCIOVAT. Je to jedno z nejhnusnějších slov, které se začalo používat v 90. letech. Mám podezření, že jeho autorem je Václav Klaus. Z jeho úst jsem je slyšel poprvé a vytřeštil oči. Slovo samo pochází z anglického negotiation – vyjednávat, ale svojí zvukomalbou mi vnucuje představu člověka, který opakovaně zakopává a přitom se dáví. Ve své době se na politické scéně negociovalo o sto šest. Ve chvíli, kdy Václav Klaus přestal mít puvoir o čemkoliv vyjednávat, s negociováním se skončilo.
Bůh suď kdo (jestli ne Klaus) a proč takvé slovo do češtiny vnesl, když má jazyk dost známých výrazů (vyjednávat, projednávat), které přesně vyjadřují jeho význam. Narozdíl od jiných – například ……… Snad to byla demonstrovaná neschopnost světáka vzpomenout si na český výraz. Ta neschopnost, kterou známe od amerických emigrantů, kteří sice mluví česky, ale ne a ne si vzpomenout, jak se řekne maminka. Protože oni už jsou vlastně Američané (rozuměj a ne jen blbí Češi). A nebo slovo negociovat mělo vyjádřit, že se vyjednává na vyšší, modernější úrovni. Zatímco mocnosti ještě předpotopně na konferenci v Jaltě vyjednávaly o poválečném uspořádání, někde pár progresívních gentlemanů už začlo v garáži vzájemně negociovat, aby to pak generace českých politiků a byznysmenů v devadesátkách naplno rozbalila. Ať už to bylo jakkoliv, potěšující jev je, že odporný novotvar čestina vypudila. To potvrzuje, že jazyk si podobně jako příroda umí poradit s leckterým neřádem i bez naší snažné pomoci. A z tohoto pohledu pak můžeme shovívavěji posuzovat příliv cizích výrazů do našeho jazyka.